Doprava: automobil Volkswagen Transporter

Ubytování: spíme v autě na nafukovacích matracích

Strava: vlastní – polívky, těstoviny (vezené z domova) a brambory uvařené na plynovém vařiči, párkrát místní restaurace, jinak co dal supermarket, spousta jablek a müsli tyčinek, skvělé korsické placky plněné špenátem, zelím nebo nějakou zeleninou – ty prodávají mezi pečivem. A pak jsme v krámě objevili dobrou konzervu ratatouille – levná a s brambory výborná!

Na kolik nás to vyšlo: cca 30 000 pro oba dohromady – v ceně je pojištění, pohonné hmoty, poplatky na silnicích, trajekt, nákup potravin, různé vstupné a pár suvenýrů a dárků pro přátele

 

sobota 6.6.09 – Ve 4.30 ráno odjíždíme z Prahy směr italské Livorno, kam přijíždíme okolo deváté večer (cestou jsme asi na dvě hodiny zastavili za Brennerem, aby si řidič schrupnul). Do Livorna se dostáváme už za tmy a hledáme přístup k trajektům. Je to otřesně značené, motáme se pořád dokola, GPS nestíhá, nakonec se nám téměř po hodině podaří najít vjezd. Jízdenky jsme neměli předem zamluvené, takže ještě hledání, kde sídlí příslušná dopravní společnost (zvolili jsme Moby, ale trajekty provozuje i Corsica Ferries) a koupě lístků. Stíháme ještě trajekt ve 23.30. Pro dvě osoby + auto, které už počítají jako dodávku je to jedna cesta celkem 99 euro. Další anabáze je najít cestu k seřadišti před trajektem – opět chybí jakékoli značení. Aut je na trajektu jen hrstka a potkáváme tam české motorkáře. Dolní nákladní prostor se během cesty přes moře zamyká, takže spíme nahoře na kryté palubě na polstrovaných lavičkách v „restauraci“. Překvapí nás délka cesty – čekáme čtyři hodiny, ale přes noc se loď sune hlemýždím tempem a trvá to hodin osm – takže do Bastie přijíždíme před osmou ráno.

 

       

východ slunce nad mořem                                  Bastie na obzoru

 

 

neděle 7.6.09 – Nepříliš vyspaní zaparkujeme vedle přístavu, nahodíme letní ohoz, jelikož oproti Čechám je tu už ráno docela vedro a vyrážíme na prohlídku Bastie, kde se na náměstí koná nedělní bleší trh. Pak se vydáváme o kus dál na sever, kde u Ampuglie nacházíme hezkou pláž. Znaveni po nepříliš pohodlné noci na trajektu si odpoledne dáváme v autě šlofíka a k večeru se jdeme koupat. Zůstáváme tu na noc. Pro mě je tu jediný problém – najít si „záchod“, kam by nebylo vidět. Pro movitější je přímo u pláže malý hotýlek.

 

      

Bastie                                                                    Bastie

 

 

      

starý přístav v Bastii                                             místo našeho prvního noclehu - Ampuglia

 

pondělí 8.6.09 – přejíždíme do hor ve vnitrozemí, do univerzitního městečka Corte, chceme se podívat k řece Tavignano. Před odjezdem jsme v různých průvodcích a na netu hledali různé tipy na výlety a tenhle – prý procházka kaňonem řeky s možností koupání – se nám zamlouval. Víme, že se tam jde od pevnosti, ta je při příjezdu do města vcelku nepřehlédnutelná – tyčí se nahoře na kopci, takže ve městě se prostě vydáváme směrem vzhůru. Městečko je docela malé a ještě ospalé, muzeum v areálu pevnosti míjíme a ochotná domorodkyně nám ukazuje cestu k Tavignanu. K řece se schází kousek za pevností. Ze stejného místa se člověk může vydat i nahoru do hor, ale my volíme inzerovanou „pěknou čtyřhodinovou vycházku k chatě Refuge de la Sega“. Jak dlouho by nám to ve skutečnosti trvalo jsme ale nezjistili, jelikož jsme daleko nedošli. Sešli jsme z cesty, která není nijak značená a chvílemi se větví do několika různých pěšinek, které se vzápětí zase ztrácejí a navíc nás zlákala romantická tůňka s průzračnou vodou. Plácli jsme sebou na břehu a pár hodin se tam povalovali, koupali a pospávali. Mezitím se udělalo slušné vedro, takže když jsme vyrazili dál a po chvíli viděli, že cesta nevede pořád podél řeky, ale přes nějaký docela holý kopec, přes který se musí vyšplhat a pak asi zase někde slézt dolů a nám nad hlavou nelítostně praží slunce, vrátili jsme se pomalu zpátky. Z Corte chceme k jezeru Nino – další vytipovaný výlet. Výchozím bodem prý má být parkoviště Poppaghia mezi Calacuccií a Col de Vergio. Přesto, že máme GPS, nedokážeme se z Corte vymotat a najít silnici vedoucí přímo do Calacuccie, nikde to není značené. Jedeme tedy do městečka nebo vesnice Francardo a tam odbočujeme na Calacuccii. Cesta je úchvatná, kroutí se mezi horami, lituju, že jsem aspoň za jízdy nefotila. Zastavit se nedá, silnička je úzká a srázy příkré... V Calacuccii, která nevypadá nijak lákavě, na chvíli stavíme, abychom se trochu protáhli, stopujeme prase, které před námi utíká přes smetiště plné kostí, díváme se jak vypadá přehrada a zkoumáme ceduli, kde je vyznačené i parkoviště, kam směřujeme. Vypadá to optimisticky, snad už nebudeme bloudit. Za Calacuccií je přívětivé a útulné městečko Albertacce. Tím ale jen projíždíme. Ocitáme se v příjemně zalesněné oblasti, občas potkáváme pasoucí se polodivoká a různě barevná prasátka... Jenže to parkoviště pořád nikde. Když už jsme téměř na Col de Vergio, dochází nám, že musíme zase zpátky a protože už se smráká, stavíme na jednom odpočívadle v lese, kde zůstáváme na noc.

 

      

Corte                                                                 Corte

 

      

Tavignano                                                         Tavignano

 

       

podél Tavignana                                                podél Tavignana

 

      

údolí Tavignana                                                 pevnost v Corte odzadu

 

úterý 9.6.09 – Ráno opět vyrážíme, tentokrát kus nazpátek a nakonec úspěšně nalézáme hledané parkoviště Poppaghia. Nikde to tu samozřejmě není napsané – čekali jsme nějakou ceduli s názvem – až při bližším ohledání je vidět dřevěná směrovka ukazující k jezeru Nino. Poznávací znamení tohoto parkoviště: je tu lanový park – zábavné opičí dráhy. A taky malý domek. Takže se vydáváme k Ninu, má to být taky asi na čtyři hodiny a cesta je tentokrát značená – jednak žlutými tečkami a pak kamennými „mužiky“ – některé z nich jsou hotová umělecká díla. Hned zpočátku cesty nás značka vede do potoka. Váhám, jestli je to ta správná cesta – lézt po balvanech v potoce... Ale přichází hbitý důchodce s turistickými holemi a odvážně se vrhá vpřed... Tak jdeme. Z potoka se naštěstí za chvíli vyleze. Cesta šplhá kamenitým terénem, po skalnatých platech pořád výš. Nejsem žádný vysokohorský turista ani trénovaný jedinec, takže si v duchu říkám, co jsem si to proboha vymyslela – protože tenhle nápad byl můj. Martin je v pohodě, já při výstupu používám i ruce a jsem nervózní z toho, jak asi polezu dolů, až uvidím ten sráz pod sebou... Potkáváme hrobeček – pamětní deska pro něčího kamaráda, který tu tragicky zahynul... Jestlipak tu budu mít pamětní desku i já? Nakonec se bez újmy vyškrábeme nahoru, hurá – ale jezero pod námi v první chvíli působí jako plivanec. Tak kvůli tomu jsme sem lezli? Ale ono je opravdu krásné. Když člověk sleze o kousek níž, ocitne se na neuvěřitelně zelené travičce. Je to tu jako v jiném světě. Pasou se tu koně – o tom jsme věděli předem, tak jsme jim přinesli pár jablek, ještě z domova, a nakonec došlo i na sušenky. Asi hodinu se kocháme jezerem a jeho okolím, pak slézáme dolů – sestup kupodivu není tak strašný, jak jsem se obávala, sice občas k pobavení okolojdoucích lezu po zadku, ale dobrý. Cesta tam a zpět nám i s lelkováním u jezera zabrala asi 6 hodin. Po návratu k autu se vydáváme do městečka Porto na západním pobřeží, přes nejvyšší korsické sedlo Col de Vergil a ještě stavíme na příjemném odpočívadle ve Foret d´Aitone, odkud místní vyrážejí na procházky do lesa. Taky se chvíli procházíme a pokračujeme úchvatnou krajinou. Zalesněné hory postupně přecházejí ve strmé a holé vysoké skály. Nocujeme už u pláže v Portu. Tohle byl jeden z našich nejhezčích dní na Korsice. A taky jediný fyzický kontakt s polodivokými prasaty :). Jsou zvyklá, že je lidé krmí, takže když jsme u nich na jednom odpočívadle zastavili, hned se dožadovala něčeho dobrého. Jedno z nich vlezlo do auta a šplhalo se mi na klín, při odchodu se pokusilo ochutnat alespoň odloženou Martinovu botasku.

 

     

k jezeru Nino                                                          k jezeru Nino

 

     

k jezeru Nino                                                          k jezeru Nino

     

 těsně před vrcholem                                              konečně jezero

 

     

koně u jezera Nino                                                 umělecky pojatý „mužik“

 

     

Co vezete k jídlu?   VIDEO                                 k Col de Vergio

 

     

Col de Vergio                                                         Foret d´Aitone

 

     

Foret d´Aitone                                                    strážní věž nad pláží v Portu

 

středa 10.6.09 – Den trávíme v  Portu – je to v podstatě městečko či výletní letovisko postavené pro turisty u krásné oblázkové pláže, samý hotýlek, restaurace a bary; nabízejí tu projížďky na člunech a možnost potápění nebo šnorchlování. Ale před sezónou je tu ještě málo lidí, pláž je prakticky prázdná a je tu moc příjemně. Navštěvujeme starobylou strážní věž na útesu nad mořem a minimuzeum o zpracování dřeva z macchie, nenecháme si ujít ani místní mořské akvárium, což ale není žádný zázrak, moc živočichů tu nemají. Děláme si odpočinkový den, nakupujeme v supermarketu jídlo, procházíme se, v podvečer se koupeme, pozorujeme západ slunce a pak ještě chvíli couráme nočním Portem. Ještě jednou tu přespíme.

 

     

Porto                                                                      Porto

 

     

Porto                                                                       pláž v Portu

 

     

strážní věž v Portu                                                  Porto

 

     

oblázky na pláži                                                     západ slunce nad pláží v Portu

 

čtvrtek 11.6.09 – Odjíždíme z Porta směrem na Pianu do Calanche, což je oblast se zvětralými pískovcovými skalními útvary červenavé barvy, které připomínají podobu různých zvířat i lidí. Máme v plánu vyrazit pěšky z parkoviště Les Roches Bleues a jen tak se tou oblastí projít, výstup na Capu d´Ortu jsme zavrhli, protože se nám nechtělo v tom vedru drápat někam moc vysoko. Jenže parkoviště opět nemůžeme najít a míjíme ho, takže se nakonec ocitáme tam, kam jsme původně nechtěli – na výchozím bodě na Capu d´Ortu – za mostem přes potok Mezzanu se odbočí doleva na polní cestu a o kousek dál je přírodní parkoviště s odpočívadlem. Stačí přejít přes fotbalové hřiště a stojíte u cedule se směrovkami – jedna vede na starou cestu z Piany do Oty (dá se tudy tedy dojít pěšky až do Piany), druhá ke Capu d´Ortu. Tou vyrážíme my. Zezačátku se jde dost dlouho pozvolným terénem kamenitou cestou lesem, takže si člověk připadá jako někde na Šumavě a je to trochu nudné. Ale pak se najednou ocitnete uprostřed těch červených skal a začne stoupání. Řekli jsme si, že kam vylezeme, tam vylezeme, protože výstup byl strmější než k Ninu a šplhalo se přes velké balvany – bez rukou by to fakt nešlo. Pak jsme měli pocit, že už každou chvíli musíme být nahoře, tak to přece nevzdáme – ale ten dojem jsme měli ještě asi třikrát, než jsme se fakt vyškrábali na úplný vrchol. Ale stálo to za to, vyhlídka odtud byla opravdu neskutečná – hluboko dole přístav Porto a naproti ve vnitrozemí strmé skály... Cesta zpátky po poledni se zdála nekonečná, pražící slunce a vedro jak v peci. Dole v lese byl trochu stín, ale dusno. Martin tam objevil krásnou tůňku na koupání, plnou malých pulců. Úžasné osvěžení. Z posledních sil dolézáme k autu, jsem pěkně spálená, ač jsem se mazala (ale trochu jsem to zanedbala už v Portu). Spíme na tom parkovišti na louce, kousek odtud je i potok, kde se člověk může umýt – prostě luxus. Akorát příště si musíme pořídit nějaké ekologičtější mýdlo – ty bubliny na romantickém potůčku fakt nevypadaly moc pěkně.

                       skála v oblasti      zvané Calanches

 

     

cestou na Capu d´Orto                                            cestou na Capu d´Orto

 

     

cestou na Capu d´Orto                                           cestou na Capu d´Orto

 

     

na Capu d´Orto                                                      na Capu d´Orto

 

pátek 12.6.09 – Už brzo po ránu začíná pražit slunce, na parkovišti není žádný stín, tak prcháme pryč – jedeme se podívat do Piany(směr Ajaccio), podle průvodce to má být nejmalebnější korsická vesnice. Ošklivá není, ale kdo viděl městečka a vísky v Itálii nebo ve Francii, nebude nijak překvapen. Je odtud pěkný výhled na zátoku s městečkem Porto. Pokračujeme dál ve směru na Ajaccio, cestou sjíždíme mezi lesnatými svahy k pěkné písčité pláži v  Golfe de Chiuni– v moři člověk docela dlouho stačí, vlny jsou tak akorát – ideální pro odpočinkové ráchání. Půjčují tu i kajaky a vodní skůtry. Koupeme se a relaxujeme a odpoledne jedeme dál. Stavíme v městečku Cargese, kde má žít hodně potomků Řeků. Kromě katolického kostela je tu i pravoslavný – zvenku vypadá docela obyčejně, ale uvnitř je to pohádka – neskutečně příjemná atmosféra. Dědečci před kostelem hrajou petanque a my scházíme dolů k malému přístavu, nad kterým leží místní hřbitov. Nepůsobí nijak pochmurně, je plný různých rozkvetlých keřů, mrtví mají na hrobech od pozůstalých různé dárečky a cedulky na památku a je odtud krásný pohled na moře. Nocujeme u pláže v  Mastorchii– vjezd na parkoviště stráží brána umožňující vjezd pouze autům do 2 metrů (obecně platí, že na parkovištích přes noc nemají stát obytné vozy – hezky šup do kempu – ale až na jeden případ, kdy jsme chtěli přespat v přírodní rezervaci, jsme neměli problém). Projíždíme jen tak tak, zbývají nějaké dva centimetry. Pláž je to pěkná, ale plavat se pro velké vlny nedá a problém je tu se záchodem – chybí dostatek příhodných křovisek... (:

 

     

Piana                                                                   Piana – pohled směrem k Portu

 

                                        

                                      krásná pláž v Golfe de Chiuni

 

     

pravoslavný kostel v Cargese                                … a jeho interiér

 

     

hřbitůvek nad přístavem v Cargese                        západ slunce nad pláží u Mastorchie

 

sobota 13.6.09 – Po ranní koupeli opouštíme pláž a krajinou, která mi připomíná centrální Španělsko, jen střídmě porostlou vegetací, přijíždíme do Ajaccia, Napoleonova rodiště. Ajaccio je oproti městečkům, která jsme na Korsice dosud navštívili, úplné velkoměsto. Je tu provoz, chvíli trčíme ve vedru v zácpě a nakonec parkujeme na velkém parkovišti u pobřežní promenády. Hurá, mají tu umělohmotné kadibudky, tu zrovna potřebuju! Navštěvujeme katedrálu, kde byl Napoleon pokřtěný, procházíme ulicí, kde stojí jeho rodný dům (je v něm muzeum, kam ale nejdeme, a pak obchod se suvenýry). Odněkud se ozývají rány jako z děla –a ony z děla opravdu jsou! Na náměstí Place de Foch se koná jakási taškařice v historických kostýmech z doby Napoleona, doprovázená oněmi výstřely. Chvíli to tam okukujeme a pak jdeme dál, na náměstí Place de Gaulle s jezdeckou sochou Napoleona – tváří se vznešeně, ale holubi na to s.... . Dopřáváme si oběd v restauraci na zahrádce v centru města, jsme docela zmožení. Město je rušné a hlučné a nijak zvlášť nás nenadchlo – to jen, že se tu narodil ten Napoleon... Pobřežní promenádou se vracíme k rozpálenému autu a popojíždíme ještě o kus dál – na vyhlídku na Iles Sanguinaires. Tady je to moc krásné – skalnatý ostroh nad mořem se starou strážní věží, který se dá obejít kolem dokola a je odtud zajímavý pohled na nedaleké tři malé ostrůvky. Pak jedeme zpět směr Ajaccio, cestou se koupeme v moři, Ajaccio už míjíme a míříme do Sartene. Před Proprianem projíždíme krásným městečkem Olmedose starobylými kamennými domy, možná jsme se tam měli zastavit a projít. Působilo hrozně romanticky a starodávně, jakoby se tu zastavil čas. Olmedo je ještě v horách, před sjezdem k moři, a má hřbitov s rodinnými hrobkami, který vypadá jako malé město. Nocujeme na parkovišti u pláže před Proprianem, poblíž malé restaurace. Pláž je plná krásných drobných kamínků různých barev, dohladka omletých mořskou vodou. Sbírám čistě bílé, fascinují mě. Takových pláží s kamínky je na severozápad od Propriana hodně. Ale my už pomalu sjíždíme níž.

 

     

pobřežní promenáda v Ajacciu                              katedrála, kde byl pokřtěn Napoleon

 

     

rána jako z děla…                                                  taškařice v historických kostýmech

 

                                                 

                                              tak trochu potento… Napoleon

 

     

Iles Sanguinaires                                                      Iles Sanguinaires

 

                                        

                                    Iles Sanguinaires

 

neděle 14.6.06 – Ráno máme na chvíli kamaráda – náš vařič a sušenky zaujaly jednoho čtyřnohého chlupáče. Tenhle pes sice podle obojku páníčka nepochybně má, ale hlad taky. Jedeme si prohlídnout prehistorickou lokalitu zvanou Filitosa, je to příjemné místo, byť turisticky dost frekventované. Žili si tu kdysi dobře – v mírně zvlněné, travnaté krajině se stromy a hezkým výhledem... Pak pokračujeme do Sartene– prý nejkorsičtějšího města Korsiky. Je v horách a jsou tu staré kamenné domy a ultraúzké uličky, ale tohle historické centrum je poměrně malé, člověk ho za chvíli projde. Prakticky v centru je jeden opuštěný dům, dá se vlézt dovnitř, do vybydleného, částečně vypáleného interiéru. Ze stropu visí železná konstrukce postele... Zvláštní pach i pocit. Odjíždíme směr Bonifacio a zastavujeme u pláže Roccapina. Vede sem prašná, neasfaltovaná polní cesta, po které se jede poměrně dlouho, takže Martin pochyboval, že jsme se vydali správným směrem. Ale rozhodně to stálo za to – je to tu moc hezké, však je to prý taky přírodní rezervace. Okolo pláže s jemným bílým pískem jsou skály, rostou tu stromky a tudíž je místy i stín. Koupeme se a odpočíváme a já stranou objevuju tůňku, kde kypí život – šneci, mušle, malí krabíci, prchající rybka... To šnorchlování tu asi musí být fakt super zážitek. Chceme tu přespat, ale poté, co se pláž vylidnila, přijel jakýsi hlídač s upozorněním, že se sice ještě můžeme koupat, ale spát že se tam nesmí – jakoby tušil, co máme v plánu. Vyměkneme a odjíždíme, míjíme blízký kemp (poplatky v něm patrně vybírá dotyčný strážce pevnosti), pokračujeme směr Bonifacio a spíme na parkovišti u zálivu Golfe de Ventilegne.

 

 

    

náš nový kamarád                      menhir z Filitosy                         menhir z Filitosy

 

     

Filitosa                                                                   Filitosa

 

Sartene

 

pondělí 15.6.09 – Ráno Martin ještě kousek popojel k malebné zátoce, kde jsme se umyli a občerstvili – bylo to taky moc romantické místo. Pak už to byl jen kousek do Bonifacia. Tak jsme úplně na jihu Korsiky. Zastavujeme na parkovišti určeném pro ty, kdo si koupí lístek na okružní plavbu lodí. V průvodci píšou, že je lepší nejdřív město objet a podívat se zvenčí – udělat si představu, jak vypadá a pak se jít podívat dovnitř. Tak proč ne, když nám to parkoviště přišlo do rány a na loď jsme stejně chtěli. Nabízejí nám buď hodinovou plavbu nebo delší výlet se zastávkou na nějakých ostrůvcích. Rozhodujeme se, že hodina nám stačí. Na moři je hezky, příjemně tu fouká, člověk vůbec neví, jaké je ve městě horko. Bonifacio je malebné městečko na bílých útesech nad tyrkysově zbarveným mořem – třeskutá romantika pro suchozemce ze sluncem méně navštěvované země. Tady mi to vedro ani tak nevadí. Procházíme se po útesech za městem, ale až k majáku nejdeme, pak couráme po městě, slézáme po příkrých schodech krále z Aragonu vytesaných v útesu a jdeme kus cestičkou, která vede k moři. Na druhou stranu do jeskyně se bohužel dojít nedá, cesta je zavřená. Zapomínáme bohužel navštívil námořnický hřbitov a odjíždíme směr pláž Palombaggia, kterou jsem viděla na pohledech v obchodech a ty obrázky mě očarovaly. Jenže ouha – zjišťujeme, že přijíždíme do echte turistické oblasti. Je tu totálně přelidněno, samé hotely a penziony a zasekaná parkoviště – jak to asi bude vypadat na té pláži! Navíc se zdá, že se k ní musí jít hezký kus pěšky. Tak tam ani nezajíždíme a pokračujeme dál. Porto Vecchio záměrně míjíme. Jedeme směrem na Bastii a nocujeme u pláže za Pinareddu.

 

     

romantická zátočina před Bonifaciem                  přístav v Bonifaciu

 

     

Bonifacio                                                                 útesy za Bonifaciem

 

          

Bonifacio                                    schody krále z Aragonu            cesta v útesu

 

úterý 16.6.09 – Většinu dne trávíme na pláži – je tu písek, sbírám mušličky. A taky je tu stín (už z toho sluníčka začínám být docela zmožená), protože tu rostou stromy – je tu takový borovicový lesík. Pláž je ideální pro rodiny s malými dětmi – snad půl kilometru do moře je vody tak po kolena, maximálně po pás. Taky je tu voda jako kafe. Odpoledne pokračujeme dál směrem na Solenzaru – po cestě je moc pěkná plážička pod přístupnou strážní věží Fautea. Jedeme dál, z Ghisonaccie doleva po D 344 na Saint-Antoine a stále vlevo ke krásnému jezeru u vsi Sampolo. Cestou k jezeru a pak až do obce Ghisoni je nádherná příroda – hory, vysoké skály, kaňon s tekoucí řekou... Ghisoni má zvláštní atmosféru – staré kamenné domy i nové budovy působily jako celek trochu strašidelně. Za Ghisoni odbočujeme doprava, cesta stoupá do příkrých kopců, vedle silnice jsou srázy – „lahůdka“ pro řidiče trpící závratí. Zastavujeme na malém parkovišti Col de Sorba a spíme tak kousek nad nádražím Vizzavona.

 

     

pláž u Pinareddu                                                    jezero poblíž Sampola

 

středa 17.6.09 – Uvažujeme o tom, že bychom se z Vizzavony svezli vláčkem do Corte, protože to prý má být zajímavá cesta, a vrátili se zase zpátky k autu, ale po prozkoumání jízdního řádu od toho upouštíme – v Corte bychom museli čekat asi tři hodiny a to se nám nechce, už jsme tam byli. Z Vizzavony se tedy vydáváme na procházku k  vodopádům d´Anglais. Je docela nenáročná, stoupání začíná až od mostku přes řeku. Je to dobře, jelikož dneska vůbec nejsem ve formě, předbíhá mě i pán s protézou místo nohy. Domácí se sem chodí koupat – přijdou s plážovou kabelou a uvelebí se u jedné z mnoha tůněk v řece. Voda je průzračná, studená, ale osvěžující. Jde se lesem, vodopád není nijak ohromný, ale procházka je to příjemná. Asi odpočinkový úsek pro horaly putující po náročné trase G20. Cestou zpátky se zastavujeme na zmrzlinu v občerstvení u mostu. Sedáme do auta a vyrážíme směr Corte. Zjišťujeme, že silnice zčásti kopíruje vlakovou trať. Zastavujeme u železničního mostu projektovaného Gustavem Eiffelem. Cestou taky projíždíme malebným městečkem Venaco s kamennými domky a kostelíkem, posazeným v kopci. Z Corte jedeme do Pont Génois, kde zahýbáme doprava na N197, pokračujeme rovně a pak zase doprava na D 81 směr Saint Florent. Před námi se rozkládá „poušť“ – vypadá to jako krajina na jiné planetě, samé kamenité pahorky a skály s nízkou vegetací. Procházíme se po Saint-Florent, přímořském městečku s přístavem plným luxusních člunů a jacht. V centru s malým náměstíčkem je jedna restaurace a hospůdka vedle druhé, ale jinak tu vcelku není nic zajímavého. Je podvečer a teploměr na lékárně pořád ukazuje přes třicet stupňů. Jdeme do kopce k pevnosti – působí dost zanedbaně, přestože to má být jedna ze zdejších turistických atrakcí. Tou druhou je pisánská katedrála Nebbio, kousek za městem. Cesta k ní vede ulicí lemovanou rodinnými domky, člověk si tu připadá jako na venkově. Byla to hezká podvečerní procházka a katedrále to v zapadajícím slunci slušelo, jen škoda, že byla zavřená – a ani klíčovou dírkou se nedalo zahlédnout, jak to uvnitř vypadá. Ze Saint-Florent směřujeme dál na sever, máme v plánu najít někde místo k přespání a druhý den se podívat do vesnice Nonza a objet Cap Corse. Jenže se snáší tma, jedeme silnicí zaříznutou do skály nad mořem – vlevo sráz k moři, vpravo strmá skála –, k moři se nikde sjet nedá a pořádné odpočívadlo žádné, jen místy se silnice trochu rozšiřuje a to většinou před nebo za zatáčkou, což je místo na spaní dost nebezpečné. Už je noc, už projíždíme Nonzou, kde jsou všechna místa na parkovišti obsazená a za Nonzou už jen černá tma a strašidelné skály... Nic moc. Takhle bychom se mohli potmě vláčet přes celý Cap Corse. Vracíme se tedy zpátky a kousek pod Nonzou přeci jen nacházíme místo, kde můžeme zastavit a přespat. Ráno zjišťujeme, že jsme spali před nějakou hrobkou.

 

     

k vodopádům d´Anglais                                         pod vodopádem d´Anglais

 

                                     

                     

                      vodopád d´Anglais

 

     

nádraží Vizzavona                                                  Ponte Vecchio projektovaný Eiffelem

 

                                                                                                                                                         

          „poušť“ Agriates

 

     

náměstíčko v Saint Florent                                   pevnost v Saint Florent

 

  

katedrála Nebbio                                  detail ze zdi ktedrály

 

čtvrtek 18.6.09 – Popojíždíme do vesnice Nonza – není velká, ale malebná, uhnízděná na kopci nad mořem, s kamennými domky s prejzovými střechami. Je tu přístupná strážní věž (uvnitř je krámek se suvenýry), od které je na vesnici moc hezký pohled shora. Pod vesnicí je oblázková pláž – když jsme tam byli my, byla naprosto liduprázdná – asi i proto, že není úplně jednoduché se na ní dostat – musí se kus dolů pěšky. Já po starých kamenných schůdcích sestoupila jen o kousek – k prameni svaté Julie (té je zasvěcen i místní kostel), zvědavost mi nedala. Pokračujeme dál na sever, objíždíme Cap Corse. Je vedro, cestou vidíme větrné elektrárny a větrný mlýn, ke kterému už ale šplhá jen Martin, já si jdu sednout do stínu pod strom – mám nějak dost. Mlýn je prý zřejmě úplně nový, postavený jako turistická atrakce. Nakonec přijíždíme na pláž u Ampuglie, kde jsme spali naší první noc na Korsice. Koupeme se v moři a pak odjíždíme do Bastie, pozeptat se na lístky na trajekt. Nejdřív se ptáme v Corsica Ferries, ale dohadujeme se s tou paní jak dva Hotentoti, protože ona prakticky neumí anglicky a nerozumí mi a já zas neumím francouzsky... Nakonec vyrozumíme, že je volno na nějaký trajekt na zítřejší den po poledni, ale jdeme se zeptat ještě do kanceláře Moby, kde pracuje příjemný mladý muž plynně hovořící anglicky. Tak si lístek kupujeme tam – na zítřejší den v 15.00. Couráme po Bastii, kupujeme nějaké dárky, dáváme si v restauraci večeři a pak jedeme hledat místo k přespání. Kousek za Bastií odbočujeme vlevo, jedeme nahoru směrem do hor a spíme za vsí Anneto.

 

     

Nonza                                                                      Nonza

       

strážní věž v Nonze                   oblázková pláž pod městem        kamenné schody dolů

 

   

větrný mlýn                                                         Cap Corse – nejsevernější výspa Korsiky

 

     

pohled na moře od vsi Anneto                               náš poslední korsický západ slunce

 

pátek 19.6.09 – Už po ránu je šílené vedro, mojí jedinou touhou je zalézt někam do stínu a chládku, ale nějak moc není kam. Už se nám nechce ani na pláž, tak jedeme do Bastie, couráme městem a čekáme na trajekt do Livorna, odkud už míříme rovnou do Prahy. V noci přespíme někde na parkovišti u pumpy.

 

sobota 20.6.09 – Navečer dorážíme domů – tady se teda ochladíme, protože po slunci a teple není ani památky. Už za dva dny se nám po nich začne stýskat...